/Od našeho zvláštního zpravodaje/
Město je do slova a do písmene v zajetí historie. Na jeho západním okraji leží dva bývalé německé koncentrační tábory přeměněné na památníky. Na východě se rozložila chemička, kterou tu kvůli táborům postavil koncern IG Farben.
A na malém prostoru mezi tím se dvaačtyřicet tisíc lidí snaží žít normální život. Obyvatelé Osvětimi většinou tvrdí, že něco takového je téměř nemožné.
Nejnovější komplikací jsou pro obyvatele města dnešní oslavy šedesátého výročí osvobození koncentračních táborů, kdy se do Osvětimi sjede na čtyřicet hlav států a vlád. Většina hlavních ulic bude uzavřena a policie už den předem odkláněla třicet kilometrů od města dopravu.
Světově významná událost nijak nepomůže řešit zdejší sedmnáctiprocentní nezaměstnanost a nezastaví masový odchod mladých.
V místních lidech, pro něž je život ve stínu tragédie holocaustu neodvalitelným břemenem, nevzbuzují oslavy žádné zvláštní pocity. Existenci dvou rozlehlých památníků - táborů vidí většinou jako komplikaci, která brání rozvoji jejich města.

Osvětim není Auschwitz

Osvětimským podnikatelům nejvíc vadí, že turisté, jichž přijede do táborů půl miliónu ročně, se ve městě ani nezastaví. Bydlí a stravují se většinou v Krakově či v jiných velkých městech.
Vybudovat v blízkosti táborů obchody či restaurace také nešlo - zabránily tomu protesty z celého světa.
Podle dohody s židovskými organizacemi by do jednoho kilometru kolem táborů neměla být žádná stavba, žádné podnikání, aby se nerušila pieta místa.
Radnice si nechala vypracovat strategii turistického rozvoje, která je založena na jiných pozoruhodnostech města, jež turisté zatím míjejí.
"Největší problém je název. Osvětim je město, kde se lidé snaží žít. Auschwitz je jméno památníku. Důležité je tyto dva pojmy odlišit," říká mluvčí starosty Katarzyna Kwiecie#241#ová.

Podniky krachují

Zatímco Birkenau - Březinka, označovaný jako Auschwitz II., leží v rovině za městem, první tábor Auschwitz I. založený v červnu 1940, kde je nyní velké muzeum, je součástí jihozápadní části města, v níž je také sídliště a průmyslová zóna. Většina podniků, které sídlily u tábora I., už zkrachovala nebo je v likvidaci. Místní to připisují tlaku židovských organizací, které financují opravy památníků a synagógy v centru města.
"Z jedné strany tady na lidi působí tragédie. Na druhé straně se zdejší lidé snaží žít normálně. Ale je to těžké," říká místní novinář Rafal Lorek.

Na ulici jsou lidé přímější. "Žije se tu špatně, hodně těžko. Kvůli táborům tu přestalo fungovat dvacet firem, práce není, já už ji nemůžu sehnat dlouho, už ani nemám nárok na jídlo zdarma," říká asi padesátiletý nezaměstnaný Janusz.
Januszův přítel Darek si s manželkou něco vydělají alespoň prodejem preclíků na velké autobusové zastávce na Koścziuszkově náměstí v centru města. "Někdy je prodáme už do jedenácti, někdy až do čtyř, ale je to bída," říká Darkova manželka.

"Židy už vybili"

Antisemitismus, o němž se v Evropě v poslední době mluví čím dál hlasitěji, je i v Osvětimi ožehavé téma. "Jak se tady žije? No, Židi tu už nejsou, protože je vybili," říká s potměšilým úsměvem Janusz. "Ne, to vtipkuju, fakt," snaží se po zachechtání zakrýt špatný dojem, který podle svého názoru udělal.
Lidé jako nezaměstnaný Janusz dávají vinu za hospodářský úpadek židovským organizacím, které financují většinu údržby a provozu památníků. Podobně ale hovoří i jiní, i když si dávají větší pozor a téma v rozhovorech obcházejí.
Současný starosta Janusz Marszalek, který byl také investorem sporného supermarketu nedaleko památníku, byl při své volební kampani před třemi lety obviněn z antisemitských výroků, které se údajně vyskytly na jeho internetové stránce.
Ve městě samotném - v jidiš nazývaném Oshpitzin - Židé už nežijí, i když v roce 1939 bylo ze 14 000 obyvatel 60 procent Židů. Poslední člen původní komunity Šimon Klueger zemřel v roce 2000.

Prokletí chemičky

Po roce 1945 táhla ekonomiku města chemička Dwory. Největší osvětimské sídliště se proto jmenuje Sídliště chemiků a střídají se tam oprýskané stalinské obytné domy s o něco méně oprýskanými mladšími paneláky. Natěsnané jsou blízko sebe a návštěvník se neubrání srovnání s natěsno postavenými vězeňskými baráky tábora Auschwitz I.
Továrna, díky níž má malé městečko hokejovou halu pro pět tisíc diváků a bazén olympijských parametrů, ale po nedávné restrukturalizaci zaměstnává jen 1500 lidí, přidružené firmy dalších pět set. Dříve to bylo dvanáct tisíc lidí.
Jen pro srovnání: památníky a muzea táborů zaměstnávají celkem 250 lidí.
Osvětim podobně jako mnoho dalších měst v regionu utrpěla hromadným zavíráním nedalekých dolů a restrukturalizací těžkého průmyslu v sousedním Slezsku. "Z města odcházejí především mladí lidé. Zůstávají po studiích ve velkých městech, v Krakově, v Katovicích, ve Varšavě," říká Rafal Lorek, osvětimský zpravodaj regionálního deníku Gazeta Krakowska.
"Investice tady nejsou téměř žádné," říká Lorek a po chvíli zamyšlení dodává: "Nedávno byl otevřen obchodní dům Kaufland, staví se benzínová pumpa Stat Oil, ale jinak nic. Určitou nadějí na rozvoj by mohlo být plánované otevření vyšší střední odborné školy, ale ani to ještě není rozhodnuto."

Jak udržet turisty

Radnice i podnikatelé vidí určitou šanci v turistice. Město má osmisetletou bohatou historii a řadu památek. Je svázána i s Českem, za Lucemburků byla více než sto let součástí českého království. Z fondů Evropské unie se podařilo získat tři milióny zlotých na čtyřmiliónovou opravu osvětimského zámku, ze státních peněz se opravují silnice a další infrastruktura.
Osvětim chce nabídnout i jiné atrakce než bývalé koncentrační tábory - leží na soutoku řek Sola a Visla, nedaleko jsou lyžařské svahy, je tu zmíněná hokejová hala a bazén. Malé, ale poměrně malebné historické centrum připomíná města rakouskouherské monarchie rozesetá od Haliče přes Slovensko po srbskou Vojvodinu. Staré náměstí však uprostřed, kde kdysi byla kašna, hyzdí socialistická krychle, v níž je nyní několik obchodů.
"Když tu chceme turisty zadržet, musíme jim něco nabídnout, zdržet je aspoň jednu noc, potom z toho něco budou mít taxikáři, prodavači a další," říká Marcin Cebula, ředitel Hotelu Galicja (Halič), jediného tříhvězdičkového hotelu ve městě, který se otevřel loňského roku a zaměstnává pětadvacet lidí. Jeho jednopatrová stavba, složená z jakoby hrázděných domů, se na okraji omšelého sídliště a nedaleko chemičky vyjímá poněkud nepatřičně.
Osvětim tak získala novou atrakci pro turisty, i když hlavní klientelu doposud tvoří hlavně obchodníci a podnikatelé přijíždějící do chemičky. "Místním i turistům nabízíme to, co tu dosud chybělo: dvě restaurace a pivnici U Švejka, která je zařízena v duchu Rakousko-Uherska," ukazuje ředitel portrét bývalého mocnáře Františka Josefa v podzemní pivnici.
Radnice údajně takový rozvoj podporuje. "Chceme rozvíjet hotely, restaurace, nabídnout můžeme vedle táborů zámek se strážní věží ze 13. století, saleziánský klášter a kostel ze čtrnáctého století, židovské středisko, opravenou synagogu a hřbitov, okolní krásnou přírodu," vypočítává Katarzyna Kwiecie#241#ová.
Ředitel Cebula však tvrdí, že radnice zatím neprojevila příliš aktivity, i když jeho nový hotel si na nedostatek hostů zatím nemůže stěžovat. "S radnicí je problém spolupracovat při propagaci města," tvrdí Cebula.
Radnice nedávno vydala průvodce městem Osvětimí a jeho okolím a hned se snesla vlna kritiky, že průvodce obsahuje jen velmi málo o táborech a židovské minulosti města.

Hokejoví mistři

Víc než tábory zajímá většinu místní mužské populace aktuální postavení osvětimského hokejového mužstva Dwory S.A. Unia v tabulce. Osvětim je totiž téměř pravidelně polským mistrem v tomto sportu a zájem chlapců o vstup do klubu, který sídlí v hale hned naproti hlavnímu vchodu do chemičky, je značný. Při ligových zápasech bývá čtyřtisícová hala plná.
"Mužské áčko je plně profesionální. Loni jsme tu měli dva české hráče a českého trenéra, letos je to Bělorus," chlubí se Marcin Jaros, útočník osvětimského mužstva a zároveň i polské reprezentace.
Jaros je zástupce té menší skupinky osvětimské mládeže, která není z existenčních důvodů nucena hledat zaměstnání jinde. "Jako profesionální hokejista se mám tak středně dobře," říká Jaros, podle něhož se dá v Osvětimi žít, když si člověk příliš nepřipouští minulost města. Zároveň potvrdil, že většina mladých odchází za prací do větších měst. "Mým cílem je najít se nějaké místo v zahraničí, klidně třeba v Česku," říká Jaros.

Jak odvalit balvan

Podle hotelového ředitele Marcina Cebuly žije město šedesát let po osvobození táborů ve stereotypu, který se těžko mění. "Historie je balvan, který brání normálnímu podnikání, na lidech leží obrovská tíha," říká Cebula, který sem přišel nedávno podnikat, takže zná dobře pohled zvenčí i zevnitř.
"Jak to změnit? Lidé, kteří tu vládnou, musejí být aktivní, vymyslet jednu, dvě, tři, deset atrakcí, které přitáhnou turisty. A místní se musejí chopit příležitosti. Taková změna pár let potrvá," načrtl možný vývoj Osvětimi v budoucnu Marcin Cebula.
"Možnosti vidíme v budování infrastruktury, chceme vytvořit hospodářskou zónu a získat dotace z Evropské unie, jako se to povedlo v případě zámku," popsala vizi radnice starostova mluvčí Katarzyna Kwiecie#241#ová.
Lidé na šedivých ulicích, které v těchto dnech zdobí kvůli výročí četné polské vlajky a na nichž početné čety nezaměstnaných odklízejí hromady sněhu, se o budoucnosti bavit nechtějí.